doTýkání duše

Přejete si získat odstup od svých emocí ?

Nabízím způsob, jak zpracovávat své emoce. Naučím Vás, jak se můžete stát jejich pozorovatelem a tím se již nenechávat emocemi pohltit a ovládat. Ukáži Vám techniku, jak si přiznat jejich existenci, a přesto zůstat od nich s odstupem. Techniku, kterou můžete aplikovat i v běžném životě při každodenních situacích.

Přeji Vám, abyste zažili to, co mnoho mých klientů – zklidnění, vyrovnanost, pocit souladu a spojení se svou duši.

Co je doTýkání duše?

Propojení terapeutických technik a přístupů, s jejichž pomocí Vás povedu k vědomějšímu prožívání emocí.

Všichni máme v sobě neuvědomělá emoční zranění, která nás mohou ovládat a nepřiměřeně ovlivňovat naše reakce. Můžeme si to představit jako zranění na kůži. Kůže symbolizuje v našich životech hranice, kde se setkáváme s vnějším světem. Když se někdo dotkne i laskavě místa, kde máme zranění, bolí nás to. Pokud chceme bolest odstranit, musíme ránu nejdříve vyléčit. Po zahojení už místo není citlivé na dotyk a nebolí.

Podobně se to děje i u techniky doTýkání duše. Najdeme zraněné místo, objevíme emoci, začneme ji pozorovat, uvědomíme si, že nejsme tou emocí. Tím zranění vyléčíme.

Jak to probíhá?

Na začátku se na Vás naladím a společně vytvoříme důvěrné bezpečné prostředí. Během rozhovoru mi přicházejí „ty správné“ otázky, které jsou klíčem k otevření vašich témat. Tím, že si na ně odpovíte, dochází k vašemu uvědomění.

V další části následuje i krátké fyzicky nenáročné energetické cvičení, abychom podpořili záměr, se kterým chceme dále pracovat.

Následují dechová cvičení k uvedení vašeho energetického systému do rovnováhy. V lehkém stavu změněného vědomí si začnete vizualizovat na vnitřní pomyslnou obrazovku své emoce. Vnímáte a prožíváte jejich existenci, ale stojíte v roli pozorovatele. Naučíte se je od sebe oddělit. Nejste těmi emocemi, ale stáváte se pouze jejich pozorovatelem. Následuje, jak často klienti říkají, ohromná úleva, otevření srdce a spojení se s duší.

Po celou dobu zůstávám na Vás napojena, držím energii a podporuji Vás. Poznám, když si začnete vytvářet kličky a obranné mechanismy, které Vám brání ve Vašem uzdravujícím procesu, a pomohu Vám si je uvědomit.

Během celého sezení používám, jako podpůrné prostředky, vhodně vybrané vůně, karty, automatickou kresbu a buben. Toto vše celý zážitek ještě zintenzivní.

Klienti převážně odchází s pocitem úlevy a s uvědoměním si, že se dotkli něčeho hlubšího sami v sobě.

Bez čeho to nepůjde?

Základním předpokladem k úspěchu je ochota ke změně. Často s námi naše mysl hraje hru, kdy si myslíme, že chceme změnu, ale podvědomě se jí bráníme. Jsme zvyklí na svá dramata a v podstatě se nám líbí v nich žít. Závislost můžeme mít i na emocích a na jejich silném prožívání. Jak říkám, pokud chcete změnu, musíte Vesmíru ukázat, že to myslíte vážně a začít s tématem změny ve svém životě aktivně pracovat. Začít vědomě měnit své zvyky. Vědomě měnit situace a pozorovat, co se ve Vás odehrává. Můžete začít třeba i tím, že se každé ráno pravidelně věnujete krátkému cvičení, začnete používat jiný než váš oblíbený hrnek na kávu, nebo třeba půjdete jinou cestou, než jste zvyklí. Tím řeknete “ano” změnám ve vašem životě.

Bude to působit dlouhodobě?

Vždy záleží na tom, kolik úsilí a energie tomu chcete dát. Mnoho mých klientů, kteří s technikou dále pracují, říkají, že jim pozice pozorovatele zůstává i v dalších dnech. Líbí se jim, že mohou s technikou sami pracovat a používat ji v každodenních situacích. Vidím na nich velkou změnu – jsou rozsvíceni, mají otevřenou srdeční čakru a působí mnohem šťastnějším dojmem.

Co mě na mé práci baví?

· Vidět, jak se lidé rozsvěcují, posouvají, zklidňují.

· Slyšet, jak díky jejich změnám se mění i jejich okolí.

· Vnímat, jak se stále častěji dotýkají své duše a jsou s ní sladění

Sdílení osobního příběhu

“Proč jsem si to nedovolila dřív?

Tolik práce tvé i mé.

Tolik pozotvíraných Pandořiných skříněk.

Tahle má hluboko skrytá a nyní na světlo vyndaná, byla tak obrovská, že si říkám, jak je možné, že jsem ji neviděla.

Představte si prostor, bezpečný prostor v zeleni ukrytý s potokem pod nohama, terasa, dvě židle na jedné sedím já a na druhé Jana. Rozhovor u šálku kávy a sklenice vody začíná plynout. Mluvím, snažím se popsat pocity, které mi nejsou pohodlné, a v určitých situacích nevím, co s nimi. Pak mluví Jana. Jenom se ptá, pomáhá mi hledat slova, občas otázka dloubne. Jde se do dětství, do období dospívání. A najednou to začíná u mě drhnout. Neumím to popsat, mám to zavřené, vlastně se „tenkrát“ nic nedělo.  Ale Jana je „zvědavá“. Ptá se na konkrétní věci. Během chvíle mnou projede obrovská bolest. Přes slzy nemůžu mluvit, ale nakonec dám slova tomu, co mou bolest způsobilo.

Věk 14 let. Prázdniny trávím s rodiči zvlášť. S tátou jsem v podnikové chatě  Na Mariánské. Vrstevníci žádní, spíš tátovi kolegové z práce s manželkami, a tak slýchávám hloupé narážky na to, s kým že tam táta je. Samozřejmě je to legrace, protože většina z nich mě zná od mala, což já si ale nepamatuji. Na výletě taky faux paux, když si mě číšník opět přiřadí k tátovi jako partnerku, a ne jako dceru. Jenže táta mu to zase nevyvrátil! Hodil to do srandy. To, co se děje uvnitř, bolí, ale přece si to nebudu připouštět. Nefňukám, to tátova holka přece nedělá. Obrním se, naučím se tátovy dvousmyslné vtípky a mám na nějaký čas vyhráno. Hlavně neudělat chybu, aby to někdo nepoznal.

Myslím, že výtažek z toho, jak jsme to měli s tátou nastavené, úplně stačí.

Co teď ale s tím?

Přesouvám se s Janou do bezpečného prostoru jejího domova.

Můj stav před tím, než se vše spustí je asi následující: Mé srdce má dveře. Uvnitř jsem já, vidím se jako malá holka. Za dveřmi stojím taky já, dospělá. Dveře ale nejdou otevřít.

Jak se tohle rozmotá?.

Tu velkou bolest, která dostala jméno Boleslav si dávám na pomyslnou obrazovku. Chvíli na ni koukám, je obrovská, lepkavá jak hlen. Cítím to i na těle, jako bych měla něco v krku. Kašlu, polykám, odkašlávám a pomocí obrazovky se snažím bolest pochopit, přijmout a zmenšit, tak aby to pro mě bylo dobré. Nakonec v dolním rohu obrazovky jen tak bublá a jen je.

Myslím si, že je to všechno.

Dokonce i do dveří svého srdce můžu vstoupit, ale nejde mi spojit se s tou malou holkou. Jsme jak dva magnety, které jsou k sobě otočené opačnou stranou. Něco mezi námi chybí. Ta dívka, co už není dítětem, a ještě není ženou. Navíc srdcem stále cestuje nějaký stín.

Trvá mi snad věčnost, než to uvidím, než si to dám do souvislostí.

Ta dospívající slečna má obrovský strach. Strach z toho přiznat si ten proces dospívání, aby nebyla zneužitá. No jasně! Ta bolest. Ta obrana proti ní. Vše mi to začíná dávat smysl, ale to už se na mě valí podoba mého strachu. Je přes celou obrazovku, řve jak raněný lev. Řve bolestí. Proto mu dávám jméno BOLESTNÝ STRACH. Chvíli ho pozoruji, pak se zmenšuje až je maličký a jen vzlykavě dýchá. Přikryji ho stříbrným šátkem a pošlu mu lásku.

Stav v mém srdci je úplně změněný. Fyzicky mi tluče jak na poplach a uvnitř je neskutečné moře radosti. Střípek, který chyběl, okamžitě zapadl a najednou jsem jen já v sobě.

Energie, která se při práci uvolnila, by jistě nahradila minimálně jeden blok jaderné elektrárny. Aspoň tak jsem to cítila uvnitř.

Když otevřu oči, cítím, že ještě mírně stékají slzy, ale i tak vidím, že svět se nezastavil, nic nevybuchlo, jen knot svíčky trochu ohořel. Jana se usmívá a já mám pocit, že kolem mě je malý ohňostroj. Nechci se ani hnout, aby to nezmizelo.

Jana mi dá ještě chvíli užít si ten pocit a pak spolu jdeme ven na zahradu.

Klikněte pro zobrazení osobního příběhu